Stává se ze mě prací zdeptaný jedinec!

Ráno jsem si říkala, že od deseti do tří se to dá v práci v pohodě vydržet. Je osm a jsem konečně doma. Vážně mě začínají deptat ty kopice neumytého nádobí, hromada brambor a příjemná kolegyně. To nádobí se dá zvládnout, prostě se do toho opřete a myjete jak o život. Na brambory pořídili mechanickou škrabku, po který ovšem musíte všechny brambory "očkovat", což znamená všechny nedostatky oškrábat znova. Ale kolegyně se jen tak zmáknout nedá. Ty její obrovský kozy, co se promenádujou kuchyní, s plnou hubou keců a kýblem rozumu k tomu, mě vytáčí! 

Za celý den mě pobavil jen zákazník, který poslal zpátky pstruha s tím, že smrdí! Tak celá kuchyně včetně šéfa očuchávala pstruha, co že na něm tak smrdí. Nakonec nám ho chtěl zákazník poslat zpátky ještě jednou, až prý se mu udělá blivno z té trochy, co snědl. Než mě ty obrovský kozy vyhnaly z kuchyně, nezapomněly dodat, že by bylo fajn, kdybych po sobě uklízela. Vůbec nevím, po kom jsem uklízela lžíce od tatarky, kterýma se někdo trefoval přes půl kuchyně do kyblíčku s vodou, a pracovní plochu, kterou někdo dokáže bravurně zasrat a ještě si stěžuje, že je všude "mrdníček"!

Doufám, že kolegyně není žádná surfařka a tenhle článek si nenajde, jinak mě ty její velký kozy budou honit po kuchyni do konce života.

Situaci řeším po vzoru amerických filmů. Kýbl zmrzliny Manhattan.

 - Daniela